Herstory
V díle se autorka dostává do pozice, kdy zprvu s živým organismem navazuje takový symbiotický vztah, který se zdá býti výhodný pro oba – krmí a živí kombuchu cukrovou třtinou, kterou mechanicky štěpí pomocí vlastních výměšků slinných žláz – naopak kombucha prosperuje, roste a fermentuje šťávu s bakteriemi pro ni prospěšnými.
Mezi symbiotickými vztahy je ale tenká hranice a z pozitivní symbiózy se stává do jisté míry cizopasnictví. Autorka se organismu zmocňuje pro vlastní potřebu. Živým buňkám odebírá jejich život. Dále je konzervuje. Sbírá a hromadí. Kopíruje úlohu mnohých muzeí, které se neštítily použít násilí k získání artefaktů, které nyní obdivujeme přes skleněné vitríny. Tyto násilné neetické praktiky, s nimiž se setkáváme napříč historií a ve velkém především právě i v muzeích, se autorka snaží komentovat skrze imaginativní (fiktivní) hlas neživého materiálu, který se konečně “dostal ke slovu”.
Ve výpovědi se objevuje jak nesouhlas s výše zmíněnými praktikami, tak i osobní pocity autorky, která sama přehodnocuje a uvažuje nad svým postavením v tomto světě, nad vlastními vztahy s živými (ne nezbytně lidskými), ale i neživými organismy.
* (název Herstory je zde použit jako neologismus, který je obměnou slova history)
